Jak tak válčím

25. června 2013 v 0:42 | Sage
Jen update na můj život...


Ve zkratce: přibrala jsem. A nesnášim se.

Minulý týden jsem měla krásných 45.6 kg, sice se mi o cenťák zvětšily některý míry, na kterých mi záleží ještě víc než na tom čísílku na váze, ale tak zhubla jsem a byla jsem celkem happy. No a dneska jsem se vážila a málem to se mnou šivhlo. 47.6. O dvě kila. Já za tejden přibrala dvě kila. Upřímně doufám, že to je proto, že jsem posilovala, tak aspoň něco z toho jsou svaly. Pokud to jsou svaly, zmenší se mi míry, nevím, posledních pár dní mám docela frčák, takže jsem se nestihla změřit, to udělám zítra. A pokud ty míry nebudou menší, tak už žádný příspěvky nečekejte, neboť si to půjdu hodit. V takovém případě sbohem a šáteček, budete mi chybět a zkuste nebrečet.

Jinááák... nesnášim se. To už jsem psala, ne? Kámoška měla v sobotu narozky. Já jí upekla dort (recept zde) s máslovým krémem (recept zde). Samozřejmě, že jsem při pečení uždibovala. Ale tak to bych přežila. Jenže pak na tý oslavě... tam bylo jídla a já se neudržela. Veděla jsem, že se to stane, ale jít jsem musela. Je to nejlepší kámoška. A slavila osumnáctiny. Z toho se fakt nejde vykroutit.

No, abych to shrnula: přišla jsem tam, sežrala kus jahodový buchty, pár česnekovejch jednohubek a nějaký brambůrky. Šla jsem pomáhat do kuchyně, tam jsem sežrala pár česnekovejch jednohubek a nějaký brambůrky. Pak jsem šla zpátky, zase sežrala nějaký brambůrky a jednohubky a kus jahodový buchty. Bylo mi blbě, byla jsem přecpaná a cejtila jsem se hrozně. Šla jsem domů (jelikož ta kámoška je zároveň i sousedka) tam to všechno ze sebe dostala. Díky Mio, že jsi tady, když Ana na to nestačí. Cejtila jsem se hrozně, že jsem se donutla zvracet, ale bylo to lepší než to hnusný, bolavý, plný břicho.

Nojo, jenže co já kráva neudělala pak? Zase jsem se začala cpát. Zase kolečko brambůrky, jednohubky, buchta a plus grilovanej Hermelín. No, zase jsem se cejtila hrozně, bolavě, plně. Zase jsem to šla vyzvracet.
Zase jsem se cejtila provinile, v krku mě pálelo, žaludek se mi stahoval. Prostě paráda. Abych ten hnusnej pocit zahnala, začala jsem další kolečko brambůrků, jednohubek a buchty, ale Hermelín jsem tentokrát vyměnila za muffiny, plus několik těch tyčinek Merci a těch malejch Milka čokoládiček. Pak jsem to šla vyzvracet.

Když jsem konečně vrátila, všichni se divili, kam pořád chodím. Řekla jsem jim nějakou blbou výmluvu, už si jí ani nepamatuju. Řekla jsem si, že tentokrát už se fakt budu držet. A celkem to šlo, popíjela jsem rum s kofolou, kecala s jedním klukem, kterýho jsem v hlavě pokřtila na Nafoukance, a snažila se nemyslet na to, kolik kalorií to moje pití má. Zvládala jsem to celkem dlouho. Aspoň tak dvě hoďky. Když uvážíme, jak hnusně mě pálilo hrdlo, což se dá nějakým dobrým jídlem snadno zahnat, a kolik námahy mě stálo nejíst, když jsem věděla, že to můžu jít jednoduše vyzvracet, tak i ty blbý dvě hodiny byly pro mě úspěch.

Jenže nic netrvá věčně, takže pak jsem snědla naštěstí jen půlku muffina a nějaký Milka čokoládky. Abych toho nesnědla víc, tak jsem to už zabalila šla dom... to byly asi dvě ráno. Krásnej čas, byla jsem lehce opitá (ale jen lehce, protože jsem většinu chlastu vyzvracela s jídlem), v bříšku jako v pokojíčku, žádná bolest z hladu nebo přecpání, v krku už mě taky nepálilo, cejtila jsem se jako póvl, kvůli Nafoukanci (ten kluk, se kterým jsem se ten večer bavila, pamatujete?), prostě v rámci mý psychický lability krásnej večer. Řekla jsem si, že už je nepůjdu vyzvracet. Jenže ony se Ana s Miou proti mě spikly, donutily mě si kleknout k záchodový míse a narvaly mi prsty do hrdla. Kdyby mi aspoň držely vlasy...

Jinak jsem se rozhodla poslat ten svůj dietní plán k šípku. Frustroval mě a hlavně nefungoval. Podívám se po nějakých dietách nebo si něco vymyslim. Uvidíme, uvidíme, uvidíme. Taky zjišťuju, že už se na mě doopravdy začínají projevovat PPP. Začínají mi padat vlasy, což mě vážně děsí. Koupila jsem si nějakou vodičku na to, tak snad bude fungovat. Já vím, nejúčinější by bylo, kdybych začla jíst, ale to by se to potom nemenovalo psychycké onemocnění, kdyby to bylo tak jednoduchý.

Taky se mi začínají dělat modřiny. To přežiju. A vracejí se mi noční můry. Ty jsem měla, když jsem jednu dobu fakt dlouho nejedla... to bylo někdy v dubnu...? Asi. Pak jsem trochu jíst začla, můry zmizely a teď bum, jsou zpátky a ještě horší. Budím se s trochu poškrábanou kůží nebo natrhlými rty. Musím si to dělat, když spím. Buď to, nebo mě v noci někdo chodí hyzdit. Nevim proč. Ošklivá jsem i bez toho. Jestli to takhle půjde dál, za chvíli se probudím s otevřenou ránou.

A random english sentence in the end.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama